Monteria FAT BIKE RACE Góry Stołowe 2018
února 06, 2018
Na tento netradiční závod jsem se těšil celý rok. Už
z loňského ročníku jsem si přivezl skvělý zážitek. Přihlásil jsem se tedy
hned, jak byla spuštěna registrace přes internet, zaplatil a pak už se jen
nemohl dočkat.
Myslel jsem si, že po loňské zkušenosti vím, do čeho jdu,
ale opak byl pravdou. Oproti loňsku organizátoři natáhli trať o 5 kilometrů
z 25 na 30. To mi nepřišlo zas tak strašné. Co jsem ale nečekal, bylo
závěrečné 4,5 km dlouhé stoupání s převýšením bezmála 350 výškových metrů
a mnohem náročnější podmínky, než loni.
Mapa závodu |
Pěkně po pořádku.
Během klidného rána jsme s dcerkami posnídali domácí
ovesnou kaši s banánem, a pak jsem se dal do příprav na závod. Jak je tak u
mě zvykem, byl jsem opět v časovém presu, proto jsem v rychlosti
pobalil, na co jsem si vzpomněl, naložil do auta fatbika značky Rock Machine,
zapůjčeného od společnosti Cyklomax, a v domnění, že mám vše, se
vydal na cestu do 26 km vzdáleného polského Karlowa, centra Národního parku
Stolové hory.
Už v autě mi došlo, že jsem doma nechal sporttester a
tudíž budu bez informací, kolik mi zbývá km do cíle atd. Nepříjemné!!! 20 minut
před startem závodu přijíždím ve stresu na parkoviště, kde zjišťuji, že
postrádám jeden návlek na botu a bohužel i povinnou přilbu. Naštěstí
organizátoři byli velmi milí a ochotní, vydali mi startovní číslo 446, oběhli
známé a vrátili se s přilbou, která mi naštěstí perfektně sedla, takže už
mi nic nebránilo vyrazit do závodu.
Trzy, dwa, jeden, START!
Je odstartováno. Celkem 117 závodníků, z toho 12 žen,
se vydalo na trať. Já jsem vyjel až mezi posledními. Podle fotek jsem za sebou
napočítal 10 závodníků.
Start mezi posledními pro mě byl velkou výzvou |
Závod byl v plném proudu a já, po počátečních
problémech s nedotaženou sedlovkou a dvou pádech, jsem se vyskytoval kdesi na
chvostu s pocitem, že skončím potupně mezi posledními. Postupně jsem se
ale dostával do tempa, potřetí předjížděl ty samé soupeře a závod si začal pomalu
užívat. Vybavoval jsem si místa, kde na mně loni padaly krize a tentokrát mi to
stále překvapivě šlapalo. Bohužel na krizi ale stejně došlo, a to zhruba na
dvacátém kilometru na jedné rozblácené luční pěšině. Táhlé úmorné stoupání jsem
přežil za zády jiného závodníka, kterého jsem se držel zuby nehty a před očima
jsem měl heslo Emila Zátopka ,,Když nemůžeš, tak přidej“. Pak jsme projížděli
místem, které mi bylo povědomé. Vybavil
jsem si loňský pěší výlet s rodinou a místo, kde jsem si říkal ,,Sem se
jednou musím vrátit s kolem“, a ono to přišlo samo.
Věděl jsem tedy, kde jsem, a že
mě čeká dlouhý technický sjezd, plný vysokých balvanů. Super! Ovšem po tom, co už jsem
měl za sebou, a na neodpruženém kole, mi sjezd přišel pekelně drsný a těžký. Ale tak má
podle mě správný závod vypadat a o to lepší pocit jsem měl dole pod kopcem a
s vyplaveným adrenalinem jsem se vydal do závěrečného stoupáku.
Úsměv mě brzy přešel a já za každou zatáčkou marně vyhlížel
horizont, který by ukončil moje trápení. Horizont ale nepřicházel, naopak mě do
kolen srážel pohled na soupeře stoupající v kopci nade mnou. Už ani heslo
Emila Zátopka nefungovalo a nejednou mě napadlo, jestli už není na čase slézt a kolo tlačit.
Pak ale vždy následovala myšlenka ,,To radši padnu vyčerpáním“ …
Horizont!
Sláva! Jsem asi v nejvyšším bodě závodu a už se jen
nevymajznout na zledovatělém sjezdu, krátká rovinka a zasloužený cíl!!!
Vyčerpaný, zablácený, promočený, zmrzlý, ale s úžasným
pocitem, že jsem to dal! To je to, proč to tak miluju…
V cíli bylo pro závodníky připraveno něco na posilněnou.
Horká zupa (polsky polévka) přišla vhod. Pak jsem popadl do ruky kafe, pár sušenek
a kousek banánu na doplnění energie, vrátil zapůjčenou přilbu a pospíchal k autu,
abych byl zase co nejdříve u své rodiny.
Zupa bodla!!! |
Doma to beze mě zvládli na jedničku, a protože bylo teprve
14:30 a venku nádherně, holky popadly odrážedla, já vytáhl tlusťocha
z kufru auta a vyrazili jsme na hřiště. Tomu říkám pohádkový den! J
Nakonec ještě trochu regenerace ;-) |
Výsledek?
Ten jsem zjistil až doma z FB, protože v čase mého
úprku ze závodiště byly vyvěšeny výsledky pouze do času cca 2:05, což odpovídalo
přibližně čtyřicáté pozici. Já jsem se v cíli ohlédl na časomíru v čase
2:18, tak jsem tušil, že by to nemusel být takový propadák, jaký jsem čekal zkraje
závodu. A po načtení výsledkové listiny, už v teple domova, jsem byl
příjemně překvapen. V přesném čase 2:16:25 jsem obsadil celkové 56. místo a
v kategorii muži s plášti o šířce nad 3´´ pak krásnou 35. pozici.
Nicméně zjistil jsem, kde jsou moje současné limity, a že je
potřeba s nimi pořádně zahýbat. Další start mám naplánovaný na EnduroTrutnov Trails 29. 4. a za tu dobu s tím určitě půjde něco udělat. Takže
hurá do tréninku!!!
Stručné shrnutí závodu
Závodu, dle mého soudu, nebylo co vytknout. Organizace
perfektní, trať náročná, ale zábavná v krásném prostředí Stolových hor a o závodníky bylo dobře postaráno!
Tento závod určitě doporučuji každému, kdo má ,,něco
našlapáno“ a chce zažít něco netradičního. Fatbike není podmínkou. Závod
úspěšně zdolalo i spousta závodníků na horských kolech se standardními plášti.
Na závěr můj velký dík patří společnosti CYKLOMAX, spol.s r.o., za zapůjčení sněžného speciálu Rock Machine Avalanche 70. DĚKUJI!
0 komentářů