Monteria FAT BIKE RACE Góry Stołowe 2018

února 06, 2018

Na tento netradiční závod jsem se těšil celý rok. Už z loňského ročníku jsem si přivezl skvělý zážitek. Přihlásil jsem se tedy hned, jak byla spuštěna registrace přes internet, zaplatil a pak už se jen nemohl dočkat.

Myslel jsem si, že po loňské zkušenosti vím, do čeho jdu, ale opak byl pravdou. Oproti loňsku organizátoři natáhli trať o 5 kilometrů z 25 na 30. To mi nepřišlo zas tak strašné. Co jsem ale nečekal, bylo závěrečné 4,5 km dlouhé stoupání s převýšením bezmála 350 výškových metrů a mnohem náročnější podmínky, než loni.
Mapa závodu

Pěkně po pořádku.

Během klidného rána jsme s dcerkami posnídali domácí ovesnou kaši s banánem, a pak jsem se dal do příprav na závod. Jak je tak u mě zvykem, byl jsem opět v časovém presu, proto jsem v rychlosti pobalil, na co jsem si vzpomněl, naložil do auta fatbika značky Rock Machine, zapůjčeného od společnosti Cyklomax, a v domnění, že mám vše, se vydal na cestu do 26 km vzdáleného polského Karlowa, centra Národního parku Stolové hory.

Už v autě mi došlo, že jsem doma nechal sporttester a tudíž budu bez informací, kolik mi zbývá km do cíle atd. Nepříjemné!!! 20 minut před startem závodu přijíždím ve stresu na parkoviště, kde zjišťuji, že postrádám jeden návlek na botu a bohužel i povinnou přilbu. Naštěstí organizátoři byli velmi milí a ochotní, vydali mi startovní číslo 446, oběhli známé a vrátili se s přilbou, která mi naštěstí perfektně sedla, takže už mi nic nebránilo vyrazit do závodu.

Trzy, dwa, jeden, START!

Je odstartováno. Celkem 117 závodníků, z toho 12 žen, se vydalo na trať. Já jsem vyjel až mezi posledními. Podle fotek jsem za sebou napočítal 10 závodníků.
Start mezi posledními pro mě byl velkou výzvou
 První metry po asfaltu a hned po vjetí na první louku je jasné, že to bude dřina. Zatímco loni se jelo za vskutku zimního počasí a téměř celá trať byla upravena rolbou na hladký sněhový koberec, s vyjímkou dvou neupravených, také zasněžených singltreků, letošní ročník se vyznačoval podmáčenými loukami, blátivými lesními cestami a zledovatělými kolejemi, ze kterých se jen těžko dalo vyjet, což jsem pocítil na vlastní kůži, když jsem se poroučel k zemi. Pouze zmíněné singltreky byly lépe sjízdné než v loňském roce. Podmínky ale měli všichni stejné, a hlavně já nejsem člověk, který by si na nepříznivé podmínky stěžoval. Naopak to beru jako výzvu a mám rád, když to není zadarmo.

Závod byl v plném proudu a já, po počátečních problémech s nedotaženou sedlovkou a dvou pádech, jsem se vyskytoval kdesi na chvostu s pocitem, že skončím potupně mezi posledními. Postupně jsem se ale dostával do tempa, potřetí předjížděl ty samé soupeře a závod si začal pomalu užívat. Vybavoval jsem si místa, kde na mně loni padaly krize a tentokrát mi to stále překvapivě šlapalo. Bohužel na krizi ale stejně došlo, a to zhruba na dvacátém kilometru na jedné rozblácené luční pěšině. Táhlé úmorné stoupání jsem přežil za zády jiného závodníka, kterého jsem se držel zuby nehty a před očima jsem měl heslo Emila Zátopka ,,Když nemůžeš, tak přidej“. Pak jsme projížděli místem, které mi bylo povědomé. Vybavil jsem si loňský pěší výlet s rodinou a místo, kde jsem si říkal ,,Sem se jednou musím vrátit s kolem“, a ono to přišlo samo.

Věděl jsem tedy, kde jsem, a že mě čeká dlouhý technický sjezd, plný vysokých balvanů. Super! Ovšem po tom, co už jsem měl za sebou, a na neodpruženém kole, mi sjezd přišel pekelně drsný a těžký. Ale tak má podle mě správný závod vypadat a o to lepší pocit jsem měl dole pod kopcem a s vyplaveným adrenalinem jsem se vydal do závěrečného stoupáku.

Úsměv mě brzy přešel a já za každou zatáčkou marně vyhlížel horizont, který by ukončil moje trápení. Horizont ale nepřicházel, naopak mě do kolen srážel pohled na soupeře stoupající v kopci nade mnou. Už ani heslo Emila Zátopka nefungovalo a nejednou mě napadlo, jestli už není  na čase slézt a kolo tlačit. Pak ale vždy následovala myšlenka ,,To radši padnu vyčerpáním“ …

Horizont!

Sláva! Jsem asi v nejvyšším bodě závodu a už se jen nevymajznout na zledovatělém sjezdu, krátká rovinka a zasloužený cíl!!!
Velká úleva při pohledu na cílovou pásku

Vyčerpaný, zablácený, promočený, zmrzlý, ale s úžasným pocitem, že jsem to dal! To je to, proč to tak miluju… 
Co dodat :-)

V cíli bylo pro závodníky připraveno něco na posilněnou. Horká zupa (polsky polévka) přišla vhod. Pak jsem popadl do ruky kafe, pár sušenek a kousek banánu na doplnění energie, vrátil zapůjčenou přilbu a pospíchal k autu, abych byl zase co nejdříve u své rodiny.
Zupa bodla!!!


Doma to beze mě zvládli na jedničku, a protože bylo teprve 14:30 a venku nádherně, holky popadly odrážedla, já vytáhl tlusťocha z kufru auta a vyrazili jsme na hřiště. Tomu říkám pohádkový den! J
Nakonec ještě trochu regenerace ;-)

Výsledek?

Ten jsem zjistil až doma z FB, protože v čase mého úprku ze závodiště byly vyvěšeny výsledky pouze do času cca 2:05, což odpovídalo přibližně čtyřicáté pozici. Já jsem se v cíli ohlédl na časomíru v čase 2:18, tak jsem tušil, že by to nemusel být takový propadák, jaký jsem čekal zkraje závodu. A po načtení výsledkové listiny, už v teple domova, jsem byl příjemně překvapen. V přesném čase 2:16:25 jsem obsadil celkové 56. místo a v kategorii muži s plášti o šířce nad 3´´ pak krásnou 35. pozici.

Nicméně zjistil jsem, kde jsou moje současné limity, a že je potřeba s nimi pořádně zahýbat. Další start mám naplánovaný na EnduroTrutnov Trails 29. 4. a za tu dobu s tím určitě půjde něco udělat. Takže hurá do tréninku!!!

Stručné shrnutí závodu

Závodu, dle mého soudu, nebylo co vytknout. Organizace perfektní, trať náročná, ale zábavná v krásném prostředí Stolových hor a o závodníky bylo dobře postaráno!

Tento závod určitě doporučuji každému, kdo má ,,něco našlapáno“ a chce zažít něco netradičního. Fatbike není podmínkou. Závod úspěšně zdolalo i spousta závodníků na horských kolech se standardními plášti.

Na závěr můj velký dík patří společnosti CYKLOMAX, spol.s r.o., za zapůjčení sněžného speciálu Rock Machine Avalanche 70. DĚKUJI!


Váš Cyklotáta


You Might Also Like

0 komentářů